Rok 2023 byl pro mě tím nejnáročnějším, jaký jsem doposud zažila. Rok plný očekávání a smutku. Karolínka zemřela po půlnoci 19.12.2023 na začátku 5. měsíce těhotenství.

Před dvěma roky jsme se s partnerem rozhodli, že založíme rodinu, oba jsme to moc chtěli, mně bylo 37 let a nebylo na co čekat. Nejdříve se nedařilo, ale bylo nám řečeno, že po roce snažení se jedná o problém a že je to spíše v psychice, oba jsme zdraví. Nedělala sem si z toho žádnou hlavu, ještě jsem si při práci dodělávala školu. Těsně před státnicemi jsem objevila dvě čárky na těhotenském testu a hned se objednala ke své gynekoložce. Po kontrole na ultrazvuku mi sdělila, že zatím nevidí embryo, ale jinak obraz potvrzuje graviditu, že se pravděpodobně jedná o mladší těhotenství. Nebyla jsem z toho moc moudrá, ale byla jsem těhotná, hlavu plnou štěstí, že se zadařilo a zároveň myšlenek na státnice. Objednala mě na další termín až po měsíci, kdy jsem již měla mít své studium zdárně za sebou. S přítelem jsme se nemohli dočkat prvního snímku. Odstátnicovala jsem ani jsem nevěděla jak a těšila se, že mě čeká dlouhé radostné období. Bohužel na další kontrole mi doktorka sdělila, že se jedná o zamlklé těhotenství, pravděpodobně se embryo nevyvíjelo dobře a zaniklo. Bylo to tvrdé sdělení. Objednala jsem se do porodnice pro potvrzení diagnózy a případnou revizi dělohy kyretáží. Byl začátek letních prázdnin, všude kolem mě běhaly děti a já propadla do smutku a beznaděje. V nemocnici jsem dostala na výběr, zda budu čekat na samovolné vypuzení prázdného váčku nebo půjdu na revizi. Rozhodla jsem se pro revizi, abych to měla co nejrychleji za sebou. Nezvládala jsem mít všechny těhotenské příznaky a zároveň nebýt těhotná. Zákrok byl proveden o týden později. V mezidobí jsem zjistila v okruhu svých přátel, že zamlklé těhotenství potkalo velkou část mých kamarádek a známých. Všechny po této smutné zkušenosti brzy otěhotněly a jejich příběh měl šťastný konec. Po revizní kontrole u své gynekoložky jsem se dozvěděla, že i přes zákrok ve mně zbyly části, které se snažily obalamutit můj mozek, že jsem stále těhotná, a tak jsem byla odeslána na soukromou kliniku, kde mi provedena úspěšně hysteroskopie. Po zákroku mi pan primář vše velmi hezky vysvětlil, jak mám vyčištěnou dělohu a že nic nebrání tomu, aby další pokus byl již úspěšný a že v drtivé většině žena po vyčištění dělohy rychleji otěhotní, že je tkáň dobře prokrvena a tělo nachystáno. Odcházela jsem s nadějí, že jsem si statisticky svoji smůlu již vybrala. Preventivně jsem byla s přítelem odeslána na genetiku. Šestinedělí jsem strávila v pracovní neschopnosti, byla jsem unavená, plačtivá, nespolečenská a nedokázala jsem se pořádně na nic soustředit.

Po letních prázdninách a s koncem šestinedělí jsem se stabilizovala, vrátila se do práce, naplánovala dovolenou na začátek října a říkala si, jaká plodná dovolená to bude. Pár dní před odletem do na dovolenou jsem měla zpoždění menstruace, říkala sem si, že to bude určitě cestovní horečka a doufala, že mi to nezkazí plány na dovolenou. Partner se mi smál, že bych si měla koupit těhotenský test a zkusit to. Měl pravdu, na dovolenou k moři jsem letěla s pozitivním těhotenským testem. Před odletem jsem volala na gynekologii a paní doktorka mi dala termín kontroly až po návratu, kdy jsem měla být v 7. týdnu, že už by mělo být vidět srdíčko a uklidnila mě, že dovolená rozhodně miminku neublíží. Pro jistotu jsem si do letadla oblékla kompresní podkolenky a měla dostatečnou zásobu zázvorových lízátek. Týden u moře jsme strávili odpočinkem a těšením se. Od začátku jsme oba věděli, že to bude Karolínka.

Po návratu jsem šla na kontrolu a paní doktorka s radostí v hlase potvrdila srdeční aktivitu, že vše se dobře vyvíjí, objednala na další kontrolu. Odnesla jsem si první fotku naší Karolínky, kterou přítel vystavil hrdě na lednici, abychom na ni většinu dne pěkně viděli. Byli jsme opravdu šťastní. Výsledky z genetiky vypadaly taky dobře, nepřipouštěli jsme si, že by to mělo být jinak. Dva týdny na to jsem začala lehce špinit, vyděšená jsem volala paní doktorce, která mě uklidnila, že je to časté, udělala kontrolní ultrazvuk, Karolínka hezky rostla, nikde žádný hematom, dostala jsem Utrogestan a uklidněná jsem zamířila domů.

Další pravidelnou kontrolu na gynekologii jsem již absolvovala s partnerem, chtěl vidět Karolínku naživo a pohlídat si, že mu přibyde fotka. Karolínka nám na obrazovce hezky mávala a aktivně se nastavovala ultrazvuku ze všech stran. Na konci kontroly jsme dostali termín prvotrimestrálního screeningu.

Další tři týdny ubíhaly zcela normálně, víc sem spala, jedla hlavně pomeranče a pomelo, povídala si s Karolínkou, jak se na ni těšíme. Na screening jsme dorazili na čas, vyplnili všechny dotazníky, těhotenský průkaz a čekali, jak na nás přijde řada. V ordinaci partnera usadili hned vedle mě, aby měl dobrý výhled, jak z první řady, na obrazovku a mohl Karolínu pozorovat. Karolínka moc spolupracovat nechtěla a otočila se k nám zády. Tak nás paní doktorka po několika pokusech o přetočení naší malé darebnice poslala dolů do bufetu, abych si dala sladkou kávu a došla za 20 minut, že bude otočená a konečně něco pořádně uvidíme. Vypila jsem odporně sladkou kávu, vyhopsala pět pater a opět se uvelebila na vyšetřovacím lůžku s partnerem po svém boku. Paní doktorka spokojeně potvrdila, že Karolínka spolupracuje a je správně otočená. Koukaly jsme s radostí na obrazovku a chvíli nám nedocházelo, že jinak výmluvná lékařka mlčí. Poté zazněla osudná věta: „ Mám pro vás špatnou zprávu.“ Nechápala sem, jakou špatnou zprávu má na mysli, Karolínka lítala po obrazovce, srdce jí tlouklo jako hrom, co by mohlo být v nepořádku. Bohužel jsme uslyšeli ortel, že máme zvýšené projasnění NT 3,1 a je pozorovatelná rozsáhlá srdeční vada. Obojí ukazuje na Downův syndrom. Bylo to jak blesk z čistého nebe, jelo mi v hlavě, že sem si už svoji smůlu vybrala v létě, že osud nemůže být tak krutý. Byla jsem objednána na odběr plodové vody na následující týden. Vzápětí jsem se rozbrečela a probrečela jsem celou cestu domů. Týden do odběru jsem strávila zjišťováním informací o Downově syndromu a srdečních vadách. Spát jsem nemohla, nechutnalo mi jíst, nebyla jsem schopná normálně fungovat. Partner mě přesvědčoval, že to bude dobré, že mám být v klidu, že je optimista. Smůlu jsme si vybrali v létě…

Odběr plodové vody se uskutečnil ve čtvrtek dopoledne následujícího týdne, paní doktorka byla empatická a snažila se mě povzbudit, že dokud to není černé na bílém, je naděje. Odběr byl bolestivý, měla jsem zadní placentu, Karolínka měla 14. týdnů, byla moc malá na standardní odběr a jak kdyby chápala, že se něco děje, tak rozhodně nepostála na jednom místě. Se slzami v očích jsem se nechala odvézt po odběru domů a ležela v posteli jak tělo bez duše. Na potvrzení výsledků měli v laboratoři 24 hodin. V pátek po obědě nám zavolala paní doktorka a už podle hlasu jsem věděla, že je zle. Diagnóza potvrzena. Prognóza vzhledem k rozsáhlosti srdeční vady nejistá. Nedokázali bychom Karolínku přivést na svět plný trápení a nejistoty. Paní doktorka nám dále vysvětlovala vše, co zkonzultovala i s dalšími odborníky, šance, že by Karolínka vedla plnohodnotný život nebo se i dožila termínu porodu, byla velmi malá. I přes to všechno to bylo nejtěžší rozhodnutí v našich životech. Karolínce jsme přáli jen to dobré, tohle dobré vůbec nebylo. Paní doktorka poté sama zavolala do nemocnice a objednala mě na ukončení těhotenství hned na pondělí. Víkend jsem strávila na prášcích na uklidnění, v pláči a hledáním na internetu, jak takové umělé ukončení těhotenství probíhá. Vrátily se mi vzpomínky na léto, kdy i jednodenní pobyt v nemocnici nebyl příjemný. Tehdy jsem se po narkóze probudila na pokoji, kde jsem ležela uprostřed mezi dvěma šťastnými maminkami. Měla jsem panickou hrůzu, že to prostě nezvládnu. V jedné skupině se mi pak ozvaly dvě ženy, které si touto bolestí též prošly a popsaly mi svůj pobyt v nemocnici. V hlavě mi rezonovala jen to, že se mám připravit na „k.revskou bolest“, pak se mi fyzicky uleví a že se mám snažit odpočinout, abych měla sílu. Že je to porod se vším všudy jen bez šťastného konce.

Den, který neměl dobrý konec

V pondělí 18.prosince jsem po probdělém víkendu jela s partnerem do nemocnice, kde už na mě čekali. Příjmová lékařka provedla kontrolní ultrazvuk, během kterého jsem koukala na strop ordinace, kde byly nalepení barevní motýli. Přes slzy mi jejich barvy splývaly. Dotazy odpovídal partner, já už nebyla schopná a využili jsme nabídku návštěvy psycholožky. Dostala jsem pokoj sama pro sebe a partner se mnou mohl být celou dobu, přišla se mi představit porodní asistentka, která byla pouze pro mě a soužící lékařka. Jiný zdravotní personál na můj pokoj nechodil, za což jsem byla opravdu ráda. Napíchli mi kanylu a zavedly léky na zavodnění, jelikož jsem byla na lačno a první dva čípky na vyvolání porodu. Pustili jsme televizi, kterou jsme ani jeden nevnímali a čekali. Porodní asistentka chodila každou hodinu zkontrolovat, jak mi je. Místo oběda dorazila psycholožka, která mi poskytla útěchu a validovala veškeré moje pocity a strachy. Nabídla mi své služby i po porodu. Čípky se zaváděla každé dvě hodiny, odpoledne mi porodní asistentka zopakovala možnost posledního rozloučení a pohřbu Karolínky, o kterém říkala doktorka na příjmu. Věděla jsem, že Karolínku chci pohřbít. V podvečer jsem začala cítit bolesti, dostala jsem do infuze léky a snažila se být v klidu. Většinu dne jsem brečela nebo prázdně koukala do zdi před sebou a křečovitě svírala ruku partnera. Kolem desáté večer jsem dostala strach, co když to nepřijde nebo co když zaspím, porodní asistentka mi velmi hezky vysvětlila, že se určitě nestane ani jedno. O půlnoci vypukly bolesti, které i přes všechna analgetika byly největší, jaké jsem kdy měla. Bolestí sem se nemohla nadechnout. Přítel zavolal asistentku, která mě zkontrolovala a řekla, že ještě není ten čas a doporučila mi dlouhou teplou sprchu. Čekali jsme na prasknutí vody. Sprcha mi trochu pomohla, a tak jsem si prohřátá opět lehla a ucítila jsem, že nejspíš voda praskla a že je ten správný okamžik. Asistentka sebou přinesla celý vozík s věcmi k porodu na pokoji. Začala jsem krvácet, byla zavolána sloužící lékařka, která mě zkontrolovala a ujistila, že se neděje nic závažného a že to bude brzy zdárně za mnou. Vzápětí se vrátily ukrutné bolesti, naprosto jsem chápala a souhlasila, že se jedná o „k.revské bolesti“. Partnerovi jsem křečovitě svírala ruku, pomáhal mi držet se v sedě, kdy to bylo pro mě příjemnější, asistentka pomáhala Karolíně na svět. Cítila sem uvnitř tlak, který se na chvilinku zastavil a poté pokračoval, když ji zachytila asistentka a pomohla ven. Říkala mi, kdy mám zatlačit a já v pláči říkala, že už nemám energii, že to nezvládnu. Partner mě utěšoval, jak jsem statečná a že to zvládnu. Tlak skončil, mohla sem dýchat a asistentka odnesla Karolínku upravit a uložit na důstojné místo. Bylo úterý 19. prosince půl druhé ráno…

Porodní asistentka se vrátila z lékařkou a na ultrazvuku zkontrolovaly stav placeny, bohužel se neodloučila a já už neměla žádnou sílu, tak mě nechaly odvézt na sál na revizi. Po probuzení jsem cítila fyzickou úlevu, ale psychicky jsem byla mimo. Pod vlivem všech léků, které jsem dostala, mi svět připadl pomalý, šedivý a že ani nejsem jeho součástí. Myslela sem si, že všechno byl jen sen, hodně ošklivý sen. Dopoledne za mnou přišla doktorka s propouštěcí zprávou, vše mi vysvětlovala tak dlouho, dokud jsem nechápala, co za těmi větami stojí a celou dobu mě držela za ruku. Říkala mi, že můj případ není ojedinělý a jen s věkem, že i když je mi 39 let, tak se mi to mohlo stát v 18 letech a že se určitě jednou dočkám i šťastného konce, že fyzicky jsem v pořádku a ať nemám strach říct si o pomoc psychologům.

Vánoce bez Karolínky

Po příjezdu domů jsme s partnerem Karolínku obrečeli. Kdyby z rádia a televize nebyly slyšet koledy, tak by mi nedošlo, že jsou Vánoce. Celé těhotenství s Karolínkou bylo před našimi rodiči tajemstvím, měla být vánočním dárkem, prvním vnoučetem. Nikdo neměl tušení, jaké adventní období pro měl bylo a co se událo. Snažila jsem se jet na autopilota, dny do Vánoc ubíhaly, já ráno vstala, uklidila, udělala něco k jídlu a spala. Partner mi byl oporou, držel mě za ruku, když jsem ležela, objímal, když jsem potřebovala obětí. Jeden den nazdobil stromeček a koupil v obchodě nějaké cukroví. Štědrý den jsme měli v plánu oslavit v rámci možností normálně, chtěla jsem dělat, že se nic nestalo a nekazit Vánoce ještě ostatním. Při smažení kapra jsem si pustila koledy, fungovala jsem do té doby, než jsem uslyšela „leží potmě a nemá svíčičky“. Autopilot se vypnul a já se vrátila do reality, kdy jsem si uvědomila, že to nebyl ošklivý sen. Karolínka nás opustila, nevrátí se. Vánoce skončily.

Nový rok a nový začátek

Po svátcích jsem zůstala z práce doma, fyzicky jsem se začala lepšit, ale psychicky to se mnou šlo z kopce. Bojím se jít mezi lidi, mám pocit, že mám na čele cejch, že jsem matka bez dítěte. Mám pocit, že každý na mě vidí, co se mi stalo. Je to jen pocit, pocit, který časem přejde. Proces smutku, ztráty a truchlení má několik fází a každá z nich má svůj čas. Každý týden docházím na psychoterapii a učím se žít přítomností. To, co se stalo nebyla ničí chyba, byl to osud.

Nikdy se nezbavím smutku z této ztráty, ale naučím se ji přijmout jako část mne samé a žít dál. Pro sebe, partnera i Karolínku. Jsem její máma, to už mi nikdo nevezme. Jsem máma, co nechala své dítě jít, aby ho nevystavila trápení a nejistotě, protože nebylo v mé moci ji toho trápení ušetřit. Až přijde správný čas, dokážu zformulovat slovy, čím mě i tak krátká přítomnost Karolínky obohatila. Teď truchlím a ještě nějakou dobu budu.

Sepsání mého příběhu mi pomáhá, poskytuje nějakou formu úlevy, že Karolínka nebude zcela zapomenuta. Všem rodičům, kteří prochází stejným osudem přeji mnoho sil a odvahy říct si o pomoc, nejste na to sami.

Maminka Karolínky, 2024

Jsem úplně obyčejná pracující, šťastně zadaná z úplné rodiny holka, 33 let. Každý rok 2-3x na dovolené, kdo tohle může mít? My přece nemáme žádný problém. Sice jsem drobná a štíhlejší, ale to mi na radosti žít a normálně fungovat neubírá. Byť trpím né moc u nás známou emetofobií, tak i přesto si ráda dopřeji dobré jídlo. Jediné co, tak jsem občas měla v hlavě myšlenky typu „Nikdy nebudu těhotná. To přece nejde a nezvládnu to. Bude mi špatně a celé těhotenství prozvracím“. Celý život jsem od lékařů poslouchala a poslouchám, že jsem moc hubená, že neotěhotním, kde bych ho nosila, a nebo že miminko nedonosím. Prodělala jsem pár operací a vždy přišla kritika na mou postavu i váhu. Nikdo nevnímal to, že se cítím dobře.

S přítelem jsme skoro 9 let. Máme spokojený vztah, byť v každém vztahu dojde k výměně názorů, ale proč si to kazit? Máme dům a snažíme se být co nejvíce spolu a s rodinou. V roce 2021 jsem získala novou práci, která mě bavila a tak jsme si řekli, že tam zůstanu do doby než budeme plánovat miminko. Všechno bylo v pořádku. Každý rok jsme si dopřáli 2x někdy 3x dovolenou. Vždy 1x u moře a 2x v ČR. Začátkem roku 2023 jsme si řekli, že už je čas plánovat rodinu. Protože se to trošku začalo v zaměstnání kazit, nechtěli jsme na nic čekat a řekli si, že to zkusíme v červenci na dovolené. Bohužel jsem o práci přišla dřív než jsem jí sama chtěla ukončit, a tak jsme si řekli, že se nejdřív hodím se do klidu, a potom začneme pracovat na miminku. Nechali jsme tomu tedy volný průběh.

1.9. 2023 jsem měla nastoupit do nové práce, a tak jsme si v červenci užili dovolenou v Chorvatsku a pak v srpnu dovolenou na Šumavě. Jednoho dne jsme si řekli, „tak to zkusíme, určitě to nevyjde“ … 1.9. jsem tedy nastoupila do nové práce v očekávání, jestli mě to bude bavit. Nechala jsem tomu volný průběh, ale na další den v sobotu ráno jsem se necítila dobře. Onemocněla jsem. Byla jsem pozitivní na COVID. To však nebránilo chuti se s přítelem pomazlit. A tak jsme to zkusili.

Bohužel jsem nakonec s covidem zůstala týden v pracovní neschopnosti, protože mi bylo opravdu zle. Po týdenní nemoci jsem se vrátila zpět do práce. A asi 13. den „po“ mě začalo pálit při močení. Řekla jsem si „Jakto? Vždyť jsem pila dost“. Udělala jsem si tedy test na pH moče. samozřejmě mi vyšly pozitivní části papírku, a tak jsem googlila. Výsledek? Hladovění nebo počátek těhotenství. Říkám si „Haha, hladovění těžko, na jídlo mám chuť a to by byla hloupost, že by těhotenství vyšlo napoprvé.“ Asi tři dny mě takhle pálilo a najednou to zmizelo. Jeden večer k nám přijela sestra na návštěvu. Daly jsme si kávu a lepené oplatky sladkým krémem. Udělalo se mi špatně od žaludku, ale bez zvracení. Nikdy mi tyhle oplatky nevadily a další den se k tomu přidala extrémní únava, že jsem v práci nemohla udržet oči. Týden na to, byla to sobota, jsem si zkusila udělat test. Den, kdy jsem měla dostat menstruaci. Poslední dobou mě bolely extrémně prsa. Myslela jsem, že prasknou. Přikládala jsem to však přicházející menstruaci. Ani jsem nepředpokládala, že by test byl pozitivní, ale mé vnitřní já vedlo k tomu si jej udělat. Přítel byl mezitím na zahradě a tak jsem si udělala test. Vyskočily na mě dvě čárky. „Proboha? Ony tam opravdu jsou! To snad není možné.“ Smíšené pocity a hlavně myšlenka, co teď? Začnou mi silné nevolnosti, každý zvrací, já to nedám. Šla jsem za přítelem na zahradu a ukazuji test. Odpověď: „Neneeee“. A já ano. Jela jsem ještě pro jiný druh testu a ten byl také pozitivní. Radost a zároveň strach. Strach z toho, že to opravdu nedonosím, jak mi lékaři predikovali. Zdál se mi i jednu noc sen, že jsem při večerní koupeli potratila do dlaně. Těžko říct proč mozek tohle vyhodnotil. Asi opravdu ten strach? Cítila jsem, že stejně bude něco špatně, a že to nedopadne. Ale nikdy by mě nenapadlo, že opravdu bude někdy něco špatně. Volala jsem po víkendu gynekoložce a ta si mě objednala za cca 14 dní, kdy by už mohlo jít něco vidět. Byla potvrzena gravidita a zatím pouze gestační váček. Kontrola opět za 14 dní, kdy už poznala, že tam je embryo. Zatím však bez srdíčka. Ale že vše odpovídá týdnu těhotenství a vypadá to dobře. Opět kontrola za 14 dní, kdy už viděla srdíčko. Opravdu srdíčko, které bilo. Měla jsem slzy v očích radostí a v tu chvíli jsem si začínala uvědomovat, že ve mě roste nový živůtek. Stále jsem tomu však nemohla uvěřit. Domu jsem donesla první fotku z ultrazvuku a přítel měl obrovskou radost. Já však vnitřně cítila čím dál větší pocit, že to nedopadne dobře. Nevím proč. Nevěřila jsem tomu. Ale nechtěla jsem si to připouštět. Domluvili jsme se, že to bude pro naše rodiče krásný vánoční dárek.

Navenek jsem měla radost a usmívala jsem se, jak vše statečně zvládám. Chodila jsem do práce, měla radost, že mám těhotenskou průkazku a dle paní doktorky je všechno v pořádku. Další kontrola proběhla také v pořádku a paní doktorka mě objednala na první screening, který měl být 21.11. 2023. Tak strašně moc jsme se těšili, že uvidíme miminko. Do té doby jsem měla ještě jednu kontrolu, kde byl se mnou i přítel a viděli jsme, jak miminko plave a máchá ručičkama a nožičkama. Bylo to tak hrozně vtipný. Samozřejmě jsem si v hloubi duše přála, že mi doktoři řeknou: „Máte holčičku.“, ale já chtěla chlapečka. Možná jen ten pocit ujištění, že se podařila moje malá kopie.

Do prvního screeningu bylo vše v naprostém pořádku. Nešpinila jsem, jen jsem měla mírné tahavé pocity, silnou únavu, večerní nevolnosti, ale vše jsem zvládala, chodila do práce a normálně fungovala. Nemohla jsem uvěřit, že já se svojí maličkostí patřím mezi ty ženy, které nemají žádné potíže a netrápí se krvácením. Konečně mi bylo „dobře“…jinak než obvykle. Neměla jsem žádné výkyvy jako v průběhu cyklu, byla šťastná, usměvavá.

Den D, který spustil mou nejistotu, smutek, temnotu

21.11. 2023 jsme se s přítelem probudili a byli natěšení a plní očekávání. Taky proč ne? Čekal nás první velký ultrazvuk. Přišli jsme, sestřičky mě zaregistrovaly a já šla na odběr krve. Zároveň mi daly termín druhého screeningu. Měla jsem radost a říkala jsem si super. Posadila jsem se do čekárny a čekala jsem, až nás vyzve lékař. Kapacita v ČR. Došla na nás řada a jako prvorodička bych očekávala milé přivítání. Avšak toho jsme se nedočkali. Říkám si „Aha“. Byl to starší pan doktor, a tak jsem si říkala, že toho má asi moc a zatím jsem to neřešila. Po dobu vyšetření mlčel, neříkal nic. Na otázku zda vidí co to je, kývl, že ano. Dotázala jsem se. Odpověď pana doktora byla, co byste chtěli. Řekla jsem chlapečka a pan doktor řekl, že to zatím vidí růžově. Moje vnitřní já se radovalo, že budeme dělat copánky a růžově oblékat, avšak doktor nás poslal do čekárny s tím, že si mám dát něco sladkého. Prostě takové chladné chování. V tu chvíli jsem chovaní pana doktora začala vnímat sklesle, ale těšila jsem se co nám řekne dál. Zavolal si nás podruhé a něco se mu nepoznávalo. Zavolal si kolegu. Nakonec nám řekl, že to nevidí dobře, a že je tam diskrepance v biometrii a nevidí nosní kůstku. Dle papíru bylo ale šíjové projasnění v pořádku. Jen byla menší o cca 14 dní, kdy na naši odpověď, kdy jsem asi otěhotněla se opáčil, že asi není. Napsal zprávu, šli jsme domů a čekali na výsledky základních testů nejčastějších vad. Začalo kolečko stresu. Neměla jsem z první návštěvy vůbec radost a začala jsem mít v hlavě otázky, na které nikdo neznal odpověď. Z kliniky jsem odcházela se smutkem, že miminko není v pořádku. Věděli jsme, že když je to holčička, bude to Rebeka. Večerní telefon z kliniky se špatnými výsledky mě totálně vykolejil a začalo to. Dostala jsem se do bludného kruhu a stresu. V telefonu znělo: „Výsledky nejsou úplně v pořádku. Spadáte do šedé zóny, 24.11. konzultace Genetika.“ U večeře jsem se málem složila a myslela jsem, že snad půjdu vyzvracet vnitřnosti. Hysterický pláč, že jsem věděla, že to nedopadne dobře, a že jsem to cítila. Přítel mi byl samozřejmě tou největší oporou a řekl mi “Dej jí šanci, bude to dobré. Uvidíš.” Večer dorazily výsledky na mail a nejčastější vrozené vývojové vady byly negativní, dokonce i preeclampsie ze které jsem měla strach. Začala jsem mít v hlavě daleko větší zmatek a nedokázala jsem se na nic soustředit. A to ani v práci. Začala jsem v hlavě mít spoustu otázek. Proč já? Proč my? Co se mohlo stát? Nemůže za to covid? Nebo moje váha? Nezbývalo, než čekat na konzultaci.

24.11. 2023 jsem měla totálně žaludek na vodě a držela slzy, co nás čeká a co se dozvím. Vešli jsme do ordinace paní doktorky z genetiky. Já jsem si samozřejmě nechala bundu na sobě a genetička mi řekla, zda se nechci vyvléct. Říkám, že v pohodě a ona svojí odpovědí vyvolala další žaludeční nevolnost: “Doporučuji vám to, protože se zapotíte”. V ten moment mi v hlavě proběhlo tolik myšlenek a říkala jsem si k*rva? Trochu empatie by neuškodilo! Dělá si ze mě prd*l? Dobrá, vysvlékla jsem se. Doktorka namalovala naše rodokmeny a začala se vyptávat. A já? Začala jsem natahovat. Poté na nás začala chrlit informace, co nás čeká. A jelikož jsem měla preeklampsii negativní a nejčastější vady, na které se krev bere (NT) také. Proboha proč? Dospěli jsme však k tomu, že jsem ve 14. týdnu, kdy není možné odběr plodové vody, který se dělá až od 16. týdne, a tak nám odeberou vzorky invazivní metodou. Odběr chodcových klků a krve na genetiku mě a přítele. Má se jednat o metodu včasného zachycení vývojových vad. I přesto jsme na vše čekali několik týdnů.

Nechtěla jsem podstoupit invazivní metodu, protože jsem měla načteno, že se tím může vyvolat potrat. Když už jsme tak daleko, nechtěla jsem o ni takhle přijít. Bohužel jsem byla tak nešťastná, že rozhodnutí za mě musel udělat přítel. Propichovala jsem jej pohledem a jen se zmohla říct „ Ale já tohle nechci.„ Genetička však řekla, že bohužel u nás není jiná možnost a tohle vše je jen proto, že malinká neměla kůstku a měla krátkou stehenní kost. Odběr klků se provedl během hodiny. Myslela jsem si, že jsem si teď tím stresem sáhla na úplné dno. Nedokázala jsem se uklidnit a měla vnitřní třes a zimnici. Po příchodu doktora jsem si vyslechla “No vy se teda tváříte“. Ne, tohle byl teprve začátek. Invazivní metodu jsem zvládla a přítel mě odvezl domů. Opět hysterický pláč, proč právě já, proč právě my? Nikdo mi nedokázal odpovědět na tyhle otázky. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle budeme zrovna my řešit. Tímto dnem jsem také skončila opět na neschopence, ale to proto, že jsem nedokázala fungovat. V hlavě jsem měla jen jedno. Kdy budou výsledky. Ty nejčastější a rozšířené vady byly brzy - naštěstí vše v pořádku. Uklidnění od přítele, tak vidíš je to dobré, dej malé Rebece šanci a věř jí. Nějak jsem to ale nedokázala. Už teď jsem v sobě měla jasno, že to nedopadne dobře. Následovala další kontrola na klinice a z pana doktora vylezlo, že se mu nelíbí jedna mozková komora, ale stále byla v normě. Řekl, že to nevidí vůbec dobře a to mi opravdu moc nepomohlo. Doma se mnou nebyla řeč, byla jsem na přítele zlá, ač jsem nechtěla, neustále v slzách. A to každý den. Nemohla jsem spát a bála se každého zazvonění telefonu, co zase přijde. Při poslední kontrole nebyly ještě všechny výsledky hotovy. Začala jsem googlit. Napadlo nás, že bychom zkusili ještě jinou nezávislou kliniku. Chtěla jsem znát názor jiného doktora. Přítel o tom nechtěl moc slyšet, měl toho v práci moc a já mu přidávala svým stresem a stresem kolem miminka spoustu dalších starostí. Nikdo normální by tohle nevydržel. Nezbývalo nic jiného. než to prostě nějak zvládnout. Ano, jel se mnou na jinou kliniku, a jelikož mi nikdo nevolal na výsledky v termínu, kdy měl, tak jsem volala sama a dozvěděla jsem se opět špatnou zprávu: U vašeho dítěte nemůžeme nalézt část chromozomu, který je důležitý pro vývoj. Pokračoval …

Prázdnota

Přišlo další zhroucení. Myslela jsem, že už mě nemůže nic dalšího překvapit. Můj doktor nám řekl, že naše dítě by mělo pravděpodobně Noonanův syndrom, že to nejsou vůbec dobré děti, a že musí zjistit, jestli někdo z nás není nositelem. Takže opět vyšetřují genetiku a opět další dny čekání.

Byli jsme zrovna na cestě na jinou kliniku pro nezávaznou konzultaci, kde po domluvě si nás vzal velmi empatický doktor, který nám vše vysvětlil, promluvil si s námi a dokonce udělal kontrolní ultrazvuk, kde sice nenašel nosní kůstku, ale maličká se mu jevila v pořádku. Žádnou vrozenou vadu nenalezl a ani nic, co by výše zmíněnému syndromu nasvědčovalo. Jen se se vztyčeným prstem pozastavil u komor a velikost miminka, které by dle něj pouze sledoval. I on by u druhého screeningu, kdyby se mu něco nezdálo, udělal odběry plodové vody. Tahle konzultace mě však natolik uklidnila (sice ne na dlouho), aspoň na pár hodin, že jsem nabrala sílu nepřemýšlet nad tím špatným.

Další kontrola následovala u mojí gynekoložky, která se k nálezu nedokázala vyjádřit a rovnou nás odepsala s tím, že se to prostě stává, a že je možnost do budoucna umělého oplodnění. Říkám si proboha proč? Když oba jsme měli vše v pořádku. Ne, neuměla se k tomu vyjádřit a tentokrát jsem dostala fotku pouze s tím „Co se asi panu doktorovi nelibí.“

Další kontrola u doktora na klinice byla rovnou na genetice, kde nám bylo řečeno, že to je tak vážný, že hrozí mentální postižení miminka. V tuhle chvíli jsem v sobě neměla nic. Jen další prázdno a už jsem ani nedokázala brečet. Nevnímala jsem. Vše musel zpracovat přítel a genetička nám pouze doporučila ukončení těhotenství.

Chtěla jsem ještě poslední kontrolu na ultrazvuku, ale doktor kroutil hlavou, že už ne, ale genetička si ji ještě vyžádala.Ještě tedy tu poslední kontrolu udělal. Komora zůstala stále ve velikosti jako posledně. Ale bral to jako, že to není v pořádku i přesto, že hodnoty byli na hranici a že máme „stigmatické dětsko“. Ano, takhle to doktor nazval. Odepsal nás. V tuhle chvíli by ta empatie by byla opravdu na místě.

Nikdo se však nedokázal více vyjádřit. Jen to, že budete mít postižené dítě, kde hrozí retardace, epileptické záchvaty, autismus. Diagnóza? Mikrodelece chromozomu 22. Rozhodnutí je na nás. Ano, řekli jsme, že postižené dítě mít nechceme. Nikdo by nechtěl dítě s nejasnou prognózou a postižením, kdy hrozila dle lékaře a genetičky 24 hodinová péče. Závěr? Statistická chyba, která se neopakuje. Další dítě budete mít zdravé. Prosím? To jako vážně? Jak si tímhle k*rva můžou být jistí? V ten moment jsem si řekla, že já nemůžu. Chci si ji nechat, chci to risknout, protože „co když“. Ale. Tlak byl ze všech strach. Malá bude postižená. Přeci nechceš dát život dítěti, který z toho nic mít nebude. Bude mít záchvaty, bude opožděná a budeme uvázaní na dítě. Vždy jsem byla tak silná a zvládla tolik stresu a teď? Pocity neštěstí, emoce, ztráta sebekontroly, nezvládnu to, skončím na psychiatrii. Byť mám od rodiny tu největší podporu, jakou si jen můžu přát.

Ne. Došla jsem domů. Nemůžu jí tohle udělat. Nezaslouží si být postižená a mít nešťastnou mámu se slzami v očích a zoufalství, že nemůže mít plnohodnotný život. Nemůžu to ani nám udělat. Vzala jsem do ruky žádanku, zavolala do nemocnice a objednala se na umělé ukončení těhotenství. Termín jsem dostala hned po svátcích 27.12. 2023. Vánoce pro mě byly prázdné. Neměla jsem z ničeho radost, neužívala si dárečky, a hlavně si nebyla jistá, jestli tohle opravdu chci podstoupit. Svátky jsme tak nějak přežili.

27.12. 2023 jsem se probudila. Bylo mi zle, bylo mi mdlo, bolela mě hlava, a říkala jsem si dokola, že to nezvládnu. Po přijmu v nemocnici, kde naštěstí se mnou po celou dobu pobytu mohl být i přítel, jsem absolvovala kontrolu. Kde jsem na ultrazvuku viděla, že se malinká srovnala. Ta péče kolem mě byla neskutečná. Položila jsem však ošetřující doktorce otázku, zda je to opravdu tak špatné. Odpověď byla: „Necháme to na specialistech. Vědí, co dělají.“ Ok. Nevěděla jsem, co mě čeká, jen to, že už musím podstoupit přirozený porod. Ten strach. Strach jestli nedělám chybu. jestli tohle zvládnu?

Za hodinu po vyšetření mi zavedly sestřičky kanylu, pro případ zhoršení a podání léků. Následovalo zavedení první tablety a kontrola na anesteziologii. Za další hodinu po podání tablety jsem pociťovala bolest jakoby přicházejících měsíčků a na břiše se mi udělala boulička. Cítila jsem, jak se vzpírá, jak se hýbe. Dle doktora na screeningu „Nejlépe se rozhodněte do konce roku, než ucítíte pohyby“. Bohužel já ty pohyby už nějaký týden cítila.

Nechtěla jsem to. Už nebylo cesty zpět a věřila jsem, že v tuhle chvíli dělám to správné pro zdraví maličké i moje. Bolesti se daly zvládat, prostě klasická přicházející menstruace. Sestřičky byly úplně zlaté. S přítelem jsme měli objednaný nadstandard. Nedovedla jsem si představit, že bych měla být na pokoji mezi spokojenými maminkami. Ve 12. hodin mi byla zavedena druhá tableta na vyvolání porodu. To však už bolesti byly silnější. V 15:30 jsem si řekla, že si nebudu hrát na hrdinku a řeknu si o léky na bolest. Dostala jsem kapačku, která byla bez úlevy. Poté jsem dostala do zadku injekci opiátů. Konečně jsem na chvíli usnula a bolesti zaspala. Čekala mě podvečerní kontrola. To už jsem nedokázala vstát, ale ne vlivem bolesti, ale díky té injekci. Posadila jsem se na postel a vyšel ze mě hlen. Krvavý hlen. Dali mě na vozíček a v ten moment si nic moc nepamatuji. Injekce byla silná, motala se mi hlava, bylo mi zle. Nic moc jsem si nepamatovala. Až když jsem se trochu probrala, přítel mi řekl, že mi pomáhal a byl se mnou u vyšetření. Nebudu popírat, myslela jsem, že bolesti zvládnu bez léků. Ne, měla jsem takové bolesti, že nezabíraly analgetika, a tak mi pro urychlení daly do kapačky oxytocin. Ten však zesílil bolesti a přišly i kontrakce. Tak časté, že to bylo nekonečné. Bohužel podle doktorky jsem nebyla dostatečně otevřená na porod. Bolesti se zesilovaly a já už nemohla vydržet. Prosila jsem, ať už to skončí a byla sprostá, že jsou to k*revské bolesti. Oxytocin odpojily s tím, že mě nechají odpočinout, vyspat a ráno budeme pokračovat. Že se nic neděje a neotevírám se. Hodinu na to se mi udělalo zle, zle s pocitem na průjem. Dopotácela jsem se na záchod, chtělo se mi zvracet. Přítel stál u mě. Ten moment jsem měla další stah a cítila jsem, že to přišlo. Křičím na přítele, ať zaběhne pro doktorku, že rodím. Koukal na mě a nevěřil tomu, protože ještě před hodinou se nic nedělo a ani nemělo. Jak jsem seděla na záchodě, tak jsem si tam sáhla. Cítila jsem tu bouli a opět na něj křičela ať je zavolá. Odvedl mě na postel a doktorka se sestrou přiběhly. Prohmatala mě a brala mísu. Už jsem věděla, že je to tady. Rodila jsem. Držela jsem za ruku přítele i sestru a soustředila jsem se na přicházející kontrakce a tlačení. Horší bolest jsem nikdy nezažila, jak na duši, tak i fyzickou. Najednou přišla úleva od křečí a cítila jsem jen tlak a čekala na další stah. Zatlačila jsem a malinká byla venku. Vyšla se vším v celém obalu . Bylo to 27.12. 2023 ve 22:55. Poprosila jsem je, aby mi ji ukázaly, Šly tedy holčičku zkontrolovat a připravit. Donesly mi ji v pleteném košíčku, voněla po dětském olejíčku, byla tak krásná, opravdové spící miminko do dlaně přítele. Měla všechno, ručičky, nožičky, malinké prstíčky. Prostě malinkatý človíček. Rozloučila jsem se s ní a řekla jsem, že se bude jmenovat Barborka, protože mamka chtěla, aby se vnučka jmenovala Barborka. Tímto jsme zachovali jméno Rebeku pro budoucí, snad zdravou holčičku. Mimochodem o novém těhotenství jsem nechtěla ani slyšet. Strach, že budu muset tohle trápení zažít znovu, bych nesnesla. S přítelem jsme se domluvili, že po pitvě, která následovala v bližších dnech si necháme Báru zpopelnit.

Tím, že porod dopadl dobře, jsem nemusela na revizi a ráno nás pustili domů. Cítila jsem se naprosto v pohodě. Ta horská dráha však nastala s příchodem první menstruace po 30 dnech. Výkyvy, vztek, úzkost, nevyrovnání. Už nevěděla kudy kam a byla na všechny zlá. Další rána přišla z pitvy, kde nám bylo sděleno, že miminko nevykazovalo žádné vnější ani vnitřní vrozené vývojové vady. Proč? Bylo tohle opravdu nutné? Když dle doktora jevila známky „stigmatického dětska“ jak ji sám nazval. Proč mi nenabídli odběr plodové vody rovnou k vyvrácení chromozomalní vady? Opravdu jsem udělala správně? Opět se mi v hlavě spustila hromada otázek na vše. Bohužel v téhle vlně hormonálního spádu se v hlavě spustí nejistota. Nejistota ve všem, ve vztahu, v sebe samé, kdy pak člověk dokáže říct nevratné. Bojí se každého kroku, kroku mezi lidi, kteří na mě poznají, že jsem “mladá maminka, ale bez dítěte”, že jsem ji “dala pryč”. Jakoby to na mě ti lidé kolem viděli. A tak jak jsem nechtěla slyšet o dalším miminku, tak cítím, že bych chtěla být zase těhotná. Nedokáži se smířit s tím, že je všechno pryč. Dlouhých 5 měsíců. Čas na zhojeni ran je nejlepší lék, ale otázka, jestli tohle zvládnu? Zvládne tohle snést i přítel? Zvládneme to všechno překonat, i když nikdy nezapomeneme?

Maminka Barborky, 2023

Môj príbeh sa začína v máji roku 2021, kedy som si našla na tehotenskom teste dve čiarky. Vravím si vau, po dvoch mesiacoch ,,snaženia”. Celkom rýchlo, trošku mnou prechádzali aj obavy, ktoré však veľmi rýchlo vystriedala radosť. 

Hneď v ten deň som volala pani gynekologičke, kedy môžem ku nej prísť. Dala mi termín o mesiac. Prišla prvá kontrola, pri ktorej mi povedala, že srdiečko bije. Vtedy v mojej naivite mi ešte ani len nenapadlo, že by biť nemuselo. Na ďalšiu kontrolu som mala prísť na krv a o týždeň na to mal prísť prvý skríning. Nejako extra som to neprežívala. Myšlienky, že by nemalo byt niečo v poriadku, som hneď zahnala. A to aj napriek tomu, že pracujem s dospelými ľuďmi s mentálnym a kombinovaným postihnutím. Odber krvi prebehol, dostala som tehotenskú knižku, kedy som si naozaj začala naplno uvedomovať a tešiť sa na naše bábätko . 

Týždeň prešiel a prišla na rad prvá dôležitá kontrola. Krv dopadla dobre. Pani doktorky som sa pýtala otázky typu: môžem si farbiť vlasy? Môžem používať depilátor na brucho? Aké mi tie otázky prišli potom smiešne. Ľahla som si a nasledoval ultrazvuk. Najprv cez brucho, potom vaginálny. Pozerám na ultrazvuk a na pani doktorku. V mysli si hovorím, že nejako jej to trvá. Čo sa deje? Po chvíli sa jej opýtam či niečo nie je v poriadku. Pozrela sa na mňa a hovorí, že NT šijové prejasnenie je veľmi vysoké, plod má veľmi veľký opuch za hlavičkou . Podozrenie na Turnerov syndróm…

V tej chvíli mi už len išlo v mysli, čo teraz urobím? Na prerušenie už ísť nemôžem, už som predsa v trinástom týždni tehotenstva. Vtedy som nevedela, že prerušenie zo zdravotných dôvodov môže byť uskutočnené aj neskôr. Vedela som, že starostlivosť o postihnuté dieťa je veľmi ťažká a náročná, vzhľadom aj na moju prácu, kde sa každý deň s ľuďmi s postihnutím stretávam a pracujem s nimi. Museli sme to v ambulancii všetci predýchať, pani doktorka, aj sestrička. Mne to stále nedochádzalo. Hneď ma poslali na morfologický ultrazvuk a na genetiku. Morfologický ultrazvuk potvrdil už len to, čo videla aj pani doktorka. Nasledovala genetika.. Tu musím povedať, že pani genetička prišla kvôli mne, aj keď si momentálne čerpala dovolenku. Vysvetlila mi, aký je ďalší postup. Buď budem pokračovať v tehotenstve alebo pôjdem na odber choriových klkov. 

Ja som stále bola v tej chvíli ako obarená horúcou vodou. Nevedela som o čom hovorí, v hlave mi išlo: „Čo sa to deje? Prečo ja? Prečo? Nerozumiem…“. Doteraz sa mi tlačia slzy do očí, aj teraz, keď o tom píšem. Tak sme sa s manželom rozhodli: podstúpim odber choriových klkov v Bratislave. Iná možnosť momentálne nie je. Odber to buď na 100 % potvrdí alebo vyvráti. 

U doktorky a na genetike som bola v pondelok 19.7. Keďže som nemala už veľa času, pretože odber choriových klkov môže prebehnúť iba do ukončeného štrnásteho týždňa tehotenstva, objednali ma na stredu 21. Ja si ani nespomínam, ako som prežívala tie dni. Naozaj si teraz neviem spomenúť. Len v posteli v objatí manžela a so slzami v očiach. Dobrú správu som ani nečakala, podľa výšky NT prejasnenia šije som vedela, že sa to potvrdí. Potvrdili mi trizómiu 18 - Edwardsov syndróm. Je to trizómia, kedy majú deti malé šance na prežitie. V podstate je to diagnóza nezlučiteľná so životom. Hlavne u chlapčekov. Náš bol tiež chlapček, pomenovali sme ho Michael. Ako anjel Michael. Podľa diagnózy by s najväčšou pravdepodobnosťou umrel už v brušku. Trápenie pre nás, pre neho. Chceli sme to mať čo najskôr za sebou. Tie výsledky prišli na druhý deň poobede, teda vo štvrtok, po odbere klkov. V ten deň sme sa hneď išli objednať na umelé prerušenie tehotenstva. Už na recepcii sme sa stretli so ,,strašne milou pani”. Vravím si fajn, veď ona nevie čo ja momentálne prežívam, aj keď nám ešte na genetike povedali, že o mne vedia, že tam prídem. Povedala mi, kam máme ísť. Zobrala nás nejaká pani doktorka. Schmatla papiere, začala čítať: ,,Ale ja tu nikde nevidím, že prečo by ste mali ísť na prerušenie, nevidím tu nikde nejaký dôvod k tomu.”. Ja som vtedy len vypleštila na ňu oči. Už som sa zľakla, že mi teraz povedia, že mi umelé prerušenie tehotenstva neurobia, že nemôžu, nie je na to dôvod. 

Potom sa začítala trošku pozornejšie a zrazu zostala milá. Obrat o 180 stupňov. Ja som si len hovorila: „Prosím, nech ma objednajú čo najskôr, nech už to máme za sebou, prosím, prosím, prosím.“. Ešte som sa veľmi bála, ako bude umelé prerušenie tehotenstva prebiehať v mojom týždni tehotenstva. 

Modlila som sa, aby to bola kyretáž pod narkózou , aj keď pre niektoré ženy to je postrach. Ako si teda pani doktorka papiere prečítala, zrazu všetko išlo ľahšie. Snažila sa mi vybaviť zákrok na pondelok, avšak mali plno. Tak ma objednali na utorok. Tak fajn, budem sa snažiť nejako prežiť tie dni do utorka. Nasledovali samozrejme preplakané dni v posteli. Prišiel utorok 27.7., deň, na ktorý nikdy nezabudnem. Prídeme o naše dieťatko, nášho synčeka. Ale vedeli sme, že je to pre jeho aj naše dobro. 

Tak ráno som prišla, prezliekla som sa do nočnej košele a zaviedli ma na izbu. Tam som čakala, čo sa bude diať. Asi o hodinu ma zavolali, že mám ísť na vyšetrenie ultrazvukom a spísať ešte nejaké veci. Dostala som nejakú mladú doktorku, ktorá sa vraj dnes prvý deň zaúča. Sama poriadne nevedela čo robiť, tak si zavolala na pomoc druhého doktora. Bol to zrovna ten doktor, u ktorého som bola na morfologickom ultrazvuku. V našom meste je známy tým, že je veľmi nepríjemný. Tak sa stalo, aj keď ma začali vyšetrovať, nakričal na mladú doktorku, ktorá sa ešte len zaúčala. Mňa trikrát, ešte raz TRIKRÁT, zospodu vyšetrovali prstami, lebo jej ešte mal potrebu vysvetľovať veci a poučovať ju. Nemusím snáď písať, ako mi to bolo nepríjemné. 

Doktora som sa spýtala či mi bude zákrok robiť on alebo niekto iný. Jeho odpoveď bola, že oni nevedia či vôbec a kedy mi budú zákrok robiť, lebo že ONI O MNE ANI NEVEDELI. Nevedeli o mojom OBJEDNANOM ZáKROKU??? Vtedy som sa ani na slovo nezmohla, iba opäť mnou lomcoval strach: „čo ak tam zostanem čakať ďalšie dni a dnes mi zákrok neurobia?“. Keď doktor odišiel, mladá doktorka sa mi tam rozplakala, takže som ju nakoniec ešte utešovala, nech si z neho nič nerobí. 

Išla som si ľahnúť naspäť na izbu a v strachu čakala či ma teda na zákrok dnes zoberú. Ubiehali hodiny a medzitým mi prišla sestrička obviazať nohy. Nezabudla podotknúť, že to, čo sa mi stalo mám kvôli očkovaniu proti Covid. Zdravotnícky pracovník, ktorý ani nevie, prečo tam ležím. Zdravotnícky pracovník. 

Vedela som už vtedy, že je to samozrejme hlúposť, ale človeku to potom ide v hlave. Dnes už mám samozrejme v sebe tretiu dávku vakcíny, pretože verím mojej pani doktorke a odborníkom. Také veci sa diali a aj budú diať. Tak po 7 hodinách ležania na izbe nakoniec vyslovili moje meno. 

Preľahla som si na posteľ, na ktorej ma viezli do výťahu. Išli sme na vyššie poschodie. ,,Zaparkovali” ma tam pred dvere a nechali znova čakať. To boli pocity! Konečne pre mňa niekto prišiel. Ešte ma len viezli a hovorím, nech ma hneď uspia, pretože sa veľmi bojím. 

Našťastie mi moje prianie splnili a zrazu som sa zobudila na izbe. Prázdnota, smútok, plač.

Už to máme za sebou, anjelik. Viem, že to bolo to najlepšie čo som mohla pre nás dvoch urobiť. Navždy budeš mojim synčekom, mojim dieťaťom. Nie je dňa, kedy by som na teba nepomyslela. Milujem ťa.