Když jsme se na začátku roku 2023 rozhodli, že nastal ten správný čas založit rodinu, měli jsme takové štěstí, že jsem okamžitě otěhotněla. Kvůli mému PCOS jsem si nemyslela, že se to stane tak rychle. Jakmile jsem viděla ty dvě čárky na těhotenském testu, hned jsem to volala své nejlepší kamarádce. Byla jsem v dobrém slova smyslu šokována a téměř okamžitě jsem si začala představovat naši budoucnost. Jedna věc, která mi utkvěla v hlavě, byla, když mi moje kamarádka řekla něco o tom, že být těhotná nutně neznamená, že budu mít dítě. Souhlasila jsem s ní, ale v duchu jsem si říkala, že to není můj případ. Takové věci se nestávají někomu, jako jsem já.

Asi po týdnu, když jsem byla v šestém týdnu těhotenství, jsem začala krvácet. To vše bylo doprovázeno křečemi. Ten den jsem měla narozeniny a myslela jsem, že je konec. Překvapilo mě však, jakou lásku jsem už k miminku cítila. Můj manžel mě vzal na pohotovost. Odebrali mi krev a zkontrolovali děložní čípek. Všechno bylo normální, ale stejně mě druhý den poslali na oddělení raného těhotenství na brzké vyšetření. Byli jsme tak štastní, když nám řekli, že miminku buší srdce a že je vše v pořádku. V tu chvíli jsem si řekla, že přestanu šílet z každého sebemenšího pocitu, že se něco děje. Dostali jsme prosincový termín porodu a všechny mé obavy se zaměřily na to, jak nejlépe oslavit narozeniny miminka, aby to nebylo zastíněno vánočním veselím.

Týdny plynuly. Dohodli jsme se, že počkáme do ultrazvuku ve 12. týdnu, abychom to následně všem oznámili. Chtěla jsem to všem říct, ale věděla jsem, že musím počkat, abychom se ujistili, že je všechno v pořádku.

PRVNÍ SCREENING

Na konci května jsme byli pozváni na ultrazvuk. Byla jsem ve 12. týdnu těhotenství. Chtěli jsme také otestovat nejčastější genetické vady, takže mi vzali krev. Pamatuji si, že jsem o tom přemýšlela jeden večer před ultrazvukem. „Co kdyby naše dítě mělo jednu z vad?“ Můj manžel byl pracovně v Londýně. Zavolala jsem mu, cítila jsem se nesmírně úzkostně a ptala jsem se: „Pokud má naše dítě vážné genetické onemocnění, souhlasil bys s ukončením těhotenství?“ Byla jsem si téměř jistá odpovědí, ale nikdy předtím jsme tento rozhovor nevedli. Nemuseli jsme. Byl na tom stejně jako já, souhlasil, že ano a mně se ulevilo.

O pár dní později jsme šli na ultrazvuk. Poprvé jsme pořádně viděli naše miminko. Bylo dokonalé. Krásná hlava, nos, uši, malé ruce a nohy. Tolik se hýbalo. Doktor řekl, že vše vypadá skvěle. „Gratuluji!“ Plodová voda byla v pořádku, měření v pořádku. A najednou doktor řekl: „Vaše dítě má kýlu.“ Krátce se zmínil o stavu „gastroschíza“ a řekl, že dítě bude potřebovat poměrně rutinní operaci hned po narození, „aby se vše vstřebalo“. Oznámil to tak nonšalantně, jako kdyby to nebyl velký problém, takže jsme se dál neptali.

Během čekání na odběr krve mi to začalo docházet. Naše dítě bude potřebovat operaci a já s ním nebudu mít kontakt tělo na tělo hned po porodu. Začala jsem plakat. Potřebovala jsem vědět, co všechno to pro nás znamená. Zavolali nám specializovanou porodní sestřičku. Sestřička přišla s letáčkem o gastroschíze. Zatímco jsme čekali, můj manžel to slovo vygooglil a tehdy jsme si poprvé uvědomili, že naše dítě může mít vážnou anomálii. Porodní sestřička nám vše vysvětlila a dala nám naději, že když je miminko tak malinké, dírka v břiše, která způsobuje výhřez střev, se může ještě zavřít. Požádala o schůzku na oddělení fetální medicíny na další týden. Během následujících pár dnu jsem přečetla téměř všechny dostupné informace o tomto stavu. Často jsem narážela na články, kde tvrdili, že pokud má vaše dítě mít nějakou anomálii, je to ta, kterou chcete, aby mělo. Statisticky byla prognóza opravdu dobrá. 90% míra přežití a většina miminek po pár týdnech strávených v nemocnici po operaci žije normální život. Doufali jsme, že to bude i náš případ, přesto představa, že po porodu nemůžu být se svým dítětem, mě mučila. Můj manžel byl racionálnější a moc nad tím nepřemýšlel, protože chtěl počkat na finální diagnózu. Vždyť se to mohlo ještě samo vyřešit, dírka by se mohla zatáhnout a bylo by po problému.

NÁVŠTĚVA ODDĚLENÍ FETÁLNÍ MEDICÍNY

Schůzka s doktory z fetální medicíny byla velmi stresující. Během ultrazvuku nebylo mnoho vidět. Naše miminko se rozhodlo schovat a po čtyřiceti minutách převážně ticha mi řekli, abych se oblékla a „že si pak popovídáme“. Když jsem se oblékala, doktoři odešli na poradu do vedlejší místnosti. Věděla jsem, že to bude špatné. Měla jsem pocit, že opouštím své tělo a nad tím vším jsem se jen vznášela. Doktoři se vrátili a řekli nám, že bohužel v tuto chvíli nás nemohou diagnostikovat, protože snímky nebyly dostatečně jasné, ale že mohou potvrdit, že se skutečně jedná o defekt břišní stěny a že je nepravděpodobné, že by se ještě v tomto stádiu těhotenství uzavřela. Byli jsme tou zprávou naprosto zničení. Tak moc jsem doufala, že tahle noční můra skončí a že bude zase všechno v pořádku. Řekli nám, abychom se vrátili za tři týdny, aby nám poskytli jasnou diagnózu a navrhli možnosti, co se bude dít dál. Byli jsme naprosto zlomení. Potvrdilo se, že naše miminko má vážný defekt. Nic jiného jsme zatím nevěděli, ale věděli jsme, že už nic nebude jako dřív.

OBDRŽENÍ DIAGNÓZY A ROZHODNUTÍ UKONČIT TĚHOTENSTVÍ

Jakmile jsme dorazili domů, propadla jsem se někam velmi hluboko. Nedokázala jsem se zbavit pomyšlení, že další tři týdny nebudu vědět, co je s mým dítětem. Tři týdny! Druhý den jsem zavolala do místní podpůrné organizace, která pomáhá rodinám po obdržení prenatalní diagnózy, a řekla jim vše o naší situaci. Zoufale jsem potřebovala slyšet něco, co by zmírnilo mou úzkost. Navrhli provést dřívější ultrazvuk. O týden později jsme se spojili s londýnskou těhotenskou klinikou a požádali o soukromé vyšetření u jejich specialisty na fetální medicínu. Cesta do Londýna mi připadala jako naprosté utrpení. Pořád jsem se držela nějaké naděje, že bude všechno v pořádku. Nic se přece nepotvrdilo. Dítě by teoreticky mohlo být ještě v pořádku. Byla jsem ve 14. týdnu. Doktor začal popisovat všechny orgány, které vycházely z bříška našeho miminka. Podle tónu jeho hlasu jsme věděli, že je zle. Dozvěděli jsme se, že naše miminko mělo v bříšku docela velkou díru, což znamenalo, že vylezla i střeva, játra a žaludek. Vše plavalo v plodové vodě. Kvůli prázdnému prostoru se srdce přesunulo na špatnou stranu a začaly být postiženy i plíce. Hrudník byl velmi úzký a kvůli prázdnotě v bříšku se začala kroutit páteř. Naše dítě bylo mezi 6 % dětí, které nemají šanci na uzdravení a život po porodu. Prognóza byla, že naše dítě buď umře během těhotenství, nebo během porodu, krátce po  něm, nebo během jedné z mnoha velkých operací. Pokud by to nějakým zázrakem přežilo, bylo by v paliativní péči a zemřelo by během hodin, možná dnů nebo měsíců. V tu chvíli jsme věděli, co musíme udělat. Nikdy bychom nedovolili, aby naše dítě trpělo. Teď bylo v bezpečí a o ničem nevědělo. Zpochybňovala jsem spravedlnost života. Jak to, že jsme ještě neměli možnost se s miminkem ani setkat a už teď musíme udělat to nejtěžší rozhodnutí, jaké kdy musí rodič pro své dítě udělat? Museli jsme na sebe vzít všechnu tu bolest, aby ono nemuselo žádnou zažít.

ČEKÁNÍ NA OPERACI

Následující dva týdny mám v mlze. Věřím, že to bylo prožité trauma, co toho hodně zablokovalo. Ihned po sdělení naší diagnózy jsme zavolali naší podpůrné organizaci a oni nám poslali brožuru s možnostmi ukončení těhotenství. Ocitla jsem se v podivné roli „projektového manažera“, protože jsem už nemohla vydržet pomyšlení na to, že jsem těhotná. Potřebovala jsem nebýt, okamžitě. Vyřešit to. Cítila jsem se tak provinile, protože jsem naše dítě tolik milovala a jsem přece jeho máma. Jak sakra můžu já být ta, kdo plánuje jeho smrt? Věděla jsem, že miminko nemůžu porodit, a rozhodla jsem se tak, že chirurgické ukončení je pro mě tou nejlepší volbou. Během několika hodin jsem si o této operaci zjistila spoustu informací a byl jsem si jistá, že je to pro mě správná cesta, jak se vyhnout dalšímu traumatu.

Ve stejný den jsme se pokusili spojit s oddělením fetální medicíny, ale bohužel konzultant nebyl k dispozici až do následujícího rána. Poté, co jsme s nimi pokusili spojit i druhý den, nakonec zavolali zpět. Setkali jsme se s negativní reakcí, že jsme šli na soukromý ultrazvuk. Vysvětlili jsme jim svou úzkost a řekli jsme jim, že si přeji chirurgické ukončení těhotenství. O několik hodin později nám zavolali z naší nemocnice, abychom přijeli za jejich doktorem a promluvili si o dalším postupu. Když jsem se zeptala, zda půjdu na další ultrazvuk, řekli, že ano, jelikož ten předchozí byl prováděn soukromě. Vyjádřila jsem nesouhlas, protože jim z tohoto pracoviště byla poskytnuta kompletní zpráva s ultrazvukovými obrázky a videi, aby bylo možné provést úplné posouzení. Nakonec respektovali naše rozhodnutí. Připadalo mi to neskutečné. Byla jsem vyčerpaná, vystresovaná a traumatizovaná z myšlenky, že přijdu o naše dítě. Také jsem byla naštvaná. Proč my?

Jakmile jsme vstoupili do poradny, setkali jsme se soucitem. V tu chvíli jsem ale nebyla schopna vstřebat žádnou laskavost. Jen jsem chtěla znát datum operace a co nejrychleji se dostat z nemocnice pryč. Znovu jsem tu situaci prožívala, jako kdyby nešlo o mě, jako kdybych vše pozorovala shora. Kdyby mi někdo řekl, že to může být ještě horší, nevěřila bych mu. Porodní asistentka, která byla také přítomna, řekla, že bohužel kvůli mému vyššímu BMI (Body Mass Index) nemám nárok na chirurgické ukončení v celkové anestezii (ve Velké Británii se chirurgické potraty z kapacitních důvodů provádí většinou na potratové klinice, která není součástí nemocnice), protože je zde vyšší riziko komplikací pod celkovou narkózou a na takovou operaci není tato klinika zařízena. Následující týden mi bylo nabídnuto chirurgické ukončení pod sedativy. To by znamenalo, že bych byla během zákroku částečně při vědomí. Přijala jsem to. Smířila jsem se s tím, že budu nějak při vědomí. Cítila jsem takovou nespravedlnost a bolest. Bohužel došlo k nedorozumění s naší porodní sestřičkou a vedoucí kliniky a já pár dní na to zjistila, že sedace pro mě také nepřichází v úvahu kvůli vyššímu BMI. Moje jediná možnost byla podstoupit zákrok v lokální anestezii, což znamenalo, že mi neznecitliví pouze děložní čípek. Nemohla jsem uvěřit, že budu úplně vzhůru a všechno budu cítit, zatímco ze mě bude moje dítě doslova vyškrabáno. Pomyšlení na to bylo naprosto mučivé. Cítila jsem se, jako bych byla potrestána za to, že jsem svému dítěti nedala to správné prostředí, aby se mohlo správně vyvíjet. Za nadváhu. Za to, že jsem hrozná matka. Mlčky jsem to přijala. Jediné, co jsem chtěla, bylo, aby už to skončilo. Jen jsem přežívala. Do posledního dechu jsem několikrát zoufale telefonovala do různých nemocnic v naději, že se dostanu na operaci v celkové anestezii, ale vzdávala jsem to.

V den plánovaného ukončení mi na klinice došlo, co jsme se chystali udělat. Nic z toho jsem nezpracovávala. Avšak všichni kolem mě byli tak starostliví a milí. Dostali jsme soukromý pokoj a čekali jsme, až si s námi přijde promluvit doktorka. Byla jsem nejdříve poslána na vyšetření. Pamatuji si, jak jsem seděla v čekárně napůl svlečená, zatímco vedle mě za závěsy seděla další žena, vzlykala a připravovala se na dobrovolný potrat. Chtěla jsem ji obejmout a říct jí, že to bude v pořádku, ale zůstala jsem sedět a neřekla nic. Jakmile mě zavolali do vyšetřovny, posadila jsem se před chirurga. Doktorka se na mě podívala a řekla, že zákrok provede, pokud to chci, ale chtěla mě osobně informovat, že vzhledem k pokročilému stádiu těhotenství a nedostatku anestetik, které mi mohou nabídnout, by mě tato zkušenost traumatizovala a poznamenala na celý život. Tím, co řekla, mě od takového strašného zážitku odradila a doporučila počkat na chirurga v naší nemocnici na zákrok v celkové anestezii, na který se bohužel musí čekat delší dobu. Rozbrečela jsem se. Cítila jsem obrovskou úlevu, že jsem to nemusela podstupovat v celkovém vědomí. Poslouchala jsem ji a prosila ji o nějaké potvrzení, že operace za dva týdny se opravdu uskuteční. Jakmile jsme se vrátili k autu, zavolali jsme naší porodní sestřičce a odsouhlasili operaci. Byla jsem vyčerpaná.

Následujících 10 dní mi připadalo jako věčnost. Pamatuji si to jako jeden dlouhý den. Podporovala mě jedna z pracovnic podpůrné organizace prostřednictvím hovorů a e-mailů. Odpočítávaly jsme spolu dny. V tu chvíli jsem se přestala dotýkat svého těhotenského břicha, manžel odstranil všechna zrcadla v domě a já jsem se při sprchování nedívala dolů. Někdy, když jsem se náhodou dotkla svého břicha, cítila jsem obrovskou úzkost a pocit viny. Věděla jsem, že děláme správnou věc, ale instinkt matky, která chrání své dítě, mi říkal něco jiného. Začínala jsem být naprosto paranoidní, že k operaci nedojde, že nechají moje dítě zemřít bolestí v důsledku pokračujícího těhotenství.

DEN PŘED OPERACÍ

Den před operací jsem si šla vyzvednout pilulku, abychom zahájili ukončení. Ani nevím, jak jsem se k budově dostala. Ale byla tam ta milá porodní sestřička, která nás provedla zadními dveřmi, abychom nemuseli vidět žádné těhotné ženy. Silně mě objala a řekla, že je jí opravdu líto, čím si procházíme. Uklidnila nás, že naše miminko na tom není vůbec dobře. Že máme plnou podporu personálu a že děláme pro našeho drobečka správnou věc. Podepsala jsem s doktorkou nějaké papíry (shodou okolností byla paní doktorka původem ze Slovenska). Také nám vyjádřila velkou podporu. Jakmile jsem spolkla pilulku, pocítila jsem obrovskou úlevu. Tato noční můra brzy skončí. V tu chvíli jsem nemohla myslet na nic. I když jsem věděla, že si lžu, namlouvala jsem si, že v 17. týdnu je miminko ještě plod a není úplně vyvinuté... Prostě všechno, co si říkáte, když se snažíte přežít. Říkám to, protože chci, aby ostatní maminky věděly, že pocit, jako je tento, je jen obranným mechanismem, jak překonat toto hrozné období. Milovala jsem své dítě, miluji ho teď a budu ho milovat navždy. Jakmile jsme dorazili domů, šla jsem spát. Ležela jsem tam se svým miminkem, protože jsem věděla, že tohle je poslední společný den. Ve sprše, když jsem se s miminkem loučila, jsem znovu propadla smutku. Druhý den nás přijali na chirurgii. Moje pocity nějak zlepšilo to, že tam byli lidé, kteří si nechávali operovat kolena a nebyli tam tudíž jen pacienti, kteří čekají na gynekologické zákroky. Trochu jsem se obávala, že sestry nebudou tak citlivé, jak bych potřebovala, ale mýlila jsem se. Jakmile jsme vešli do budovy a recepční nás přijala, přivítala nás milá sestřička a odvedla nás do soukromé části chirurgického oddělení.

DEN, KDY MEDA ZEMŘELA

Všichni byli tak chápaví, soucitní a milí. Bylo to, jako by se o nás starali andělé. Po krátkém papírování nás chirurg přivítal a vysvětlil vše, co se bude dít. Dal nám tolik naděje a důvěry. Položila jsem mu všechny otázky, které mě tížily a on na ně odpověděl tak, jak jsem potřebovala. Věděla jsem, že jsem v dobrých rukou. O hodinu později jsem dostala nějaké prášky na uvolnění děložního čípku. Bylo mi doporučeno lehnout si, a to pro případ, že budu cítit nějakou bolest. Asi po 15 minutách jsem začala cítit kontrakce. Překvapilo mě to. Nevěděla jsem, že budu něco cítit. Bylo to bolestivé, ale měla jsem vedle sebe manžela a konečně jsem cítila spojení s naším miminkem. Věděla jsem, že je čas se rozloučit. Všechna moje úzkost zmizela a jediné, co jsem cítila, byl smutek a velká láska. Požádala jsem manžela, aby si nanesl trochu opalovacího krému, který jsem měla zapomenutý v tašce, na ruku a nechal mě čichat známou vůni, protože jsem potřebovala uklidnění a úlevu od bolesti. Jakmile mě anesteziolog prohlédl, vzali mě na sál. Slzy se mi koulely po tváři, oči jsem měla zavřené a objímala polštář, který jsem si přitiskla na břicho. Na sále mě požádali, abych potvrdila důvod mé přítomnosti, než začne operace. Něco, co musí ve Velké Británii udělat každý pacient před operací v celkové narkóze. Když jsem říkala ty hrozné věty, každé písmeno mi připadalo jako bodnutí do srdce. Milá sestřička mě držela za ruku, pokoj se začal točit a pak jsem se probudila na dospávacím pokoji. Ulevilo se mi, že je konec. Měla jsem pocit, jako by ze mě byl vytržen každý jednotlivý pocit. Necítila jsem nic. Když mě přivedli zpátky k manželovi, začala jsem trochu vnímat.

NÁSLEDUJÍCÍ DNY PO UKONČENÍ TĚHOTENSTVÍ

Jakmile jsme dorazili domů, nedokázala jsem se přimět k tomu, abych pomyslela na to, co se právě stalo. Trvalo mi asi tři dny, než jsem začala zpracovávat to, čím jsme si prošli a že naše miminko už není s námi. Ještě pár dní jsem se cítila těhotná, ale rychle to odeznělo. Tento pocit byl pak nahrazen hrozným pocitem prázdnoty. Bylo to, jako by někdo přišel a dítě mi vzal. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se následující pondělí připojila do práce a začala pracovat, jako by se nic nestalo. Po několika hodinách v práci mi došlo, že můj život už není takový, jaký byl před smrtí našeho dítěte, a že se to všechno opravdu stalo. Vzala jsem si pár dní volna, abych mohla začít truchlit. Jak se to dělá? Jak zpracujete všechna traumata spojená se smrtí vašeho dítěte a skutečnost, že jsme to byli my, kdo o tom rozhodl?

Zdravotní a psychologická péče o nás byla vynikající. Okamžitě jsem věděla, že chci, aby naše dítě bylo uznáno jako právoplatný člen naší rodiny a že chceme udělat vše, co nám nabídli. Týden po ukončení jsme měli krásný vzpomínkový obřad v nemocniční kapli a týden na to jsme obdrželi popel našeho miminka. Bylo těžké projít nemocnicí se svým dítětem v malé vzpomínkové krabičce místo v náručí, ale zoufale jsem toužila mít ho s námi doma v bezpečí.

Po skoro třech měsících jsme se konečně z genetických testů dozvěděli, že jsme čekali holčičku. Dali jsme jí jméno Meda. Testy neprokázaly žádné genetické souvislosti s její vrozenou vadou.

ZÁVĚREM

Medička mi tak neuvěřitelně chybí. Udělala bych cokoliv, abych ji mohla přivést zpět. Zároveň vím, že jsme udělali to, co by udělal každý dobrý rodič. Cítím ohromnou podporu, které se nám dostává, přesto je to velmi osamělá zkušenost. Lidé kolem vás očekávají, že se zlepšíte. Často nevědí, co říct a jak vám pomoci. Jsou chvíle, kdy si říkám, že se to nikdy nezlepší. Naštěstí jsou i chvíle, kdy cítím radost a směju se. Tyto chvíle mi dávají naději, že i přesto, že se ze mě stal jiný člověk, jednou budu v pořádku, s naší holčičkou v srdci.

Tuto stránku jsem založila na její památku. A také proto, aby každý rodič, který si prochází tím, čím jsme si prošli my, byl plně informován o svých možnostech a necítil se sám.

S láskou,

Ztracená máma Petra